Oblečená-neoblečená... zneužívaná-nezneužívaná

Na mé cestě uzdravování se z následků traumatu sexuálního zneužívání jsem čelila mnoha vnitřním i vnějším výzvám. Mezi mé významné protivníky patřilo popírání. Ať jsem se šustla, kam jsem chtěla, často jsem narážela na odmítnutí, na bagatelizování. Často jsem se cítila tak sama na to všechno, co mě už tak málem zadusilo.

Nejhorší ze všeho nebylo to venku, ale to, že jsem necítila podporu sama sebe. Byla jsem naučená zapomenout a to jsem zvládala skvěle, bohužel jsem pak neměla relevantní "důkazy", abych mohla se svým údělem obstát před ostatními. Věřila jsem spíš tomu, co jsem slyšela z okolního prostředí, než abych uvěřila sama sobě. A se vším tím naučeným vnitřním popíráním jsem dostávala stejné popírání i zvenku.

Ve své praxi potkávám mnoho žen, které trpí stejným syndromem. Aby nemusely čelit všemu tomu prozkoumávání důkazů a aby mohly obstát ve světě s tím, že jejich traumatická zkušenost normální opravdu není, raději vše kopnou pod koberec s vírou, že čas všechno spraví. Se stejnou "podporou" se mohou setkat i na úrovni všeobecného mínění.

Trauma takového charakteru a rozsahu jako je znásilnění nebo sexuální zneužívání se v čase opravdu nevstřebá a už vůbec se nedá předpokládat, že se jednoho krásného dne nějak samo od sebe přestane připomínat. Pravý opak je pravdou. Trauma v čase hledá stále další možnosti, jak na sebe upozornit a přinést pozornost k léčení.

Mluvit o sexuálním zneužívání bylo donedávna i přes vyspělost společnosti celkem tabu. A v určitých okruzích to stále tabu je. Je pohodlnější se snažit celou situaci zlehčit, je lehčí věřit, že všechno jednou pomine. Často jsem i v pokročilých kruzích ezoterických a osobně rozvojových narážela na vysvětlení, že se jedná o epigenetiku nebo že jsem přecitlivělá a vnímám kolektivní trauma a kdo ví co ještě.

Věřím, že všechno zmíněné může být a z části i pravda rozhodně je, byla bych ale ráda, abychom jako společnost dali ženám s tímto příběhem více důstojné pozornosti. Není potřeba jít do hysterie a hledat viníka na každém rohu. To ženině důstojnosti nepomůže. Potřeba je vidět ženu v její zranitelnosti a křehkosti, když sdílí svůj příběh a jen jí dát pozornost a uznání. To často samo o sobě úplně stačí. Protože pak může být místo té slabosti konečně vidět i její velká vnitřní síla a chuť žít. A to je to, co žena s takovou minulostí potřebuje ze všeho nejvíc.

Pokud jako žena cítíš volání po možnosti sdílet svůj příběh a uzdravovat zraněné ženství, budu Ti ráda k dispozici na osobní konzultaci. S láskou, Kateřina

Foto by Roma Kaiukua on Unsplash